Sepsání tohoto článku bylo vlastně impulsem pro založení tohoto webu. V Turecku Jana vyprávěla Elišce, že naše dojmy sepíšeme a zveřejníme. Že strašně ráda čte její vyprávění a že bychom my (čti on), také chtěli něco psát. A protože se mají dluhy plnit, tak tady jsou naše dojmy a zážitky. Se zpožděním, ale přece.

Úvodem
O tom, že bychom vyrazili na nějaký dlouhý běžecký závod do zahraničí, jsme doma mluvili již nějaký čas. Padaly nejrůznější návrhy, nejčastěji to byly Alpy a další destinace dostupné autem, až jednoho dne Jana povídá: A co Turecko? Prý se tam v říjnu běží moc hezký závod…? Jmenuje se Cappadocia Ultra Trail a je to v horách ve vnitrozemí. A protože asi byla správná doba a již jsme něco udělat museli, tak jsme se přihlásili. Parametry uváděné na webu slibovali 3 různé trati s rozumným převýšením, takže by se i dalo běžet. Bylo rozhodnuto, že naše první zahraniční běžecká zkušenost bude Turecko. Já jsem se přihlásil na trasu 110 km (převýšení 3485 m) a Jana na trasu 62 (převýšení 1980 m). Podrobnosti jsou na webových stránkách závodu http://cappadociaultratrail.com

Trasa a profil 110 km. „Levý“ okruh 1-6 trasa 62 km

Po odeslání přihlášek v srpnu se začala mezinárodní situace zhoršovat, takže nás přepadly mírné pochybnosti. Bude tam bezpečno, není to moc blízko Sýrie apod. Začali jsme zjišťovat podrobnosti a vše vypadalo dobře. Oblast je to turistická a od hranic ze Sýrií vzdálená cca 300 kilometrů. Původně jsme mysleli, že závod spojíme s dovolenou a v místě strávíme zhruba týden. Avšak cca měsíc před odjezdem jsme museli náš plán přehodnotit a pobyt zkrátit, takže nakonec výsledný plán na rychlý výlet byl tento: ve čtvrtek 22. 10. 2015 odlet z Prahy a příjezd do místa konání v městě Ürgüp, v pátek prezence, prohlídka města a příprava na závod, v sobotu 24.10. vlastní závod, v neděli odpočinek a pondělí odlet směr Praha. Letenky jsme objednali s jedním přestupem v Istanbulu, abychom nikde dlouho nečekali. To si myslím, že nás oba nebaví.

Čtvrtek 22. 10. 2015
Vzhledem k tomu, že odlet je z Ruzyně až okolo oběda, je ráno spousta času. Po deváté odjíždíme autem na letiště, kde si necháváme auto a po vyzvednutí letenek začneme nasávat cestovní atmosféru. Těšíme se a jsme plni očekávání. Letíme s Turkish Airlines po trase Praha – Istanbul – Nevsehir, takže se zavazadly se uvidíme až v cílové destinaci. Původně jsem zamýšlel, že si na sebe a do příručního zavazadla vezmu věci na závod, kdyby se kufry ztratily, ale když jsem balil, tak jsme se na to vykašlal. Nějak posledních několik let zjišťuju, že se strašně nerad balím na cesty a to kamkoliv. Proto jsem věci naházel rychle do kufru a ponechal to osudu. A kromě toho s mojí velikostí postavy (193 cm) a číslem bot jsou všechny věci nějak větší než ty „obvyklé“ a balit je do malých zavazadel není snadné.
Z Ruzyně odlétáme načas a za necelé tři hodinky jsme v Istanbulu, kde máme něco přes dvě hodiny čas, na přestup a vnitrostátní let do Nevsehiru. Přesouváme se do terminálu s vnitrostátními lety a rázem jsme tak trochu v Asii. Když hledáme příslušnou bránu, zarazí nás srdceryvný až hysterický nářek, s údivem se díváme co se děje, a to se pouze jeden místní manželský pár loučí před odletem. Inu jiný kraj jiný mrav. Jdeme si dát čaj, abychom nějak vyplnili čas do odletů místní linky na trase Istanbul – Nevsehir. Druhá část letu trvá něco málo přes hodinku a zase do nás v letadle tlačí jídlo, shodujeme se, že večeři máme za sebou.
Tady maličko odbočím. S Turkish Airlines jsme letěli poprvé a zdálo se nám to úplně super. Všechno klapalo a výborný servis. Po návratu domů se se svými zážitky dělíme se známými a slyšíme, že turci jsou svojí kvalitou proslulí. Dokonce Jany kamarád Aleš, který je celkem známý rychlocestovatel a jeho koníčkem je nákup levných letenek a poznávání celého světa, tvrdí, že Turkish airlines patří do 3 nejlepších se kterými kdy letěl. A to jich prý bylo přes 50.
Po příletu do Nevsehiru čekáme trochu s napětím na kufry, se kterými jsme se šťastně setkali. Seznamujeme se s Daliborem ze Slovenska. Jedou s přítelkyní také na závod. Prý běží taky 110 km a tak si vyměňujeme dojmy. Před odletovou halou na nás čeká člověk z organizace závodu, který nám ukazuje dodávku, která nás doveze do hotelu. To je další příjemná věc. Na webu závodu jsme vyplnili požadavek na transport z letiště do hotelu (cca 40 km) a to vše v ceně startovného. Trochu nám to ušetřilo starosti a je to milé. Do městečka Ürgüp, které je centrem závodu, přijíždíme za tmy. V dodávce nás je asi 8 a postupně nás vysazuje u jednotlivých hotelů. Naše ubytování Jana vybrala podle fotek a také, aby nebylo daleko od místa startu a cíle. U takhle dlouhého závodu je to dle našeho názoru rozumný požadavek a průběh nám dal zapravdu. Pokoj je moc hezký, má krásnou terasu a vůbec to tam vypadá trošku jako na zámku, byť trošku asijském. Ovšem záchod turecký není, takže je vše super. Celá přesun mezi Prahou a Ürgüpem jsme zvládli v podstatě za odpoledne. Jsme spokojeni.

Pátek 22. 10. 2015
Ráno nás vzbudil muezzin ještě před svítáním, nicméně polovina z naší výpravy (já) ještě usnula. Po snídani si jdeme prohlédnout městečko, které je typické především v pískovcových skalách vytesanými domy, obydlími, pokoji, jeskyněmi atd. Místy to vypadá, že místo stavění radši hloubili a kutali. Je to nezvyklé, ale v zásadě pěkné. Prohlížíme si pár obchodů a hledáme prezenci závodu. Když ji najdeme, zjišťujeme, že musíme ukázat povinnou výbavu, kterou sebou samozřejmě nemáme. Tady nám asi trošku chybí zkušenosti. Vracíme se na hotel, protože co není v hlavě, musí být v nohách, pro batohy do kterých si balíme komplet povinnou výbavu a opět vyrážíme směr prezence. Nyní již probíhá vše v pohodě do okamžiku, kdy nemůžeme najít píšťalku na Jany batohu. Byl jsem si jistý, že tam je, ale tam jsme ji nemohli najít. Nakonec pořadatele ujišťujeme, že poběžíme spolu a případně budeme pískat na mojí. No samozřejmě, že tam byla, doma jsme ji zase našli.

Pasta party před závodem

Na prezenci potkáváme Elišku s doprovodem, seznamujeme se s nimi a domlouváme se na večer na pasta párty. No a nyní zjišťujeme, že vlastně nemáme co dělat. Městečko jsme si prohlídli, na památky nás neužije, obchody jsou vlastně všechny stejný. Takže volíme nejrozumnější ze všech variant a po obědě v místní restauraci si jdeme si odpočinout na hotel. Forma se musí vyležet!
Rozmýšlíme co zítra na sebe. Jak je naším zvykem, máme připraveny všechny varianty a některé i vícekrát, takže rozhodování není zrovna jednoduché. Teploty jsou příjemné přes den něco okolo 15 °C pod mrakem. V noci by se mělo ochladit někam pod deset stupňů. Předpověď na sobotu slibuje něco podobného, avšak s deštěm dopoledne. Moc se mi tomu nechce věřit, jsme přece v oblasti, kde jsou srážky minimální, takže předpokládáme, že nebudou snad vydatně. No v sobotu jsme celkem koukali, jak tady může pršet. Nakonec volím krátké tričko, šortky a krátké ponožky. Kompresní podkolenky nakonec neberu, přestože je občas používám, tak na sobě nepozoruju žádný jejich vliv a to ani pozitivní tak ani negativní. Sázím na jistotu. Trasa 110 km má tvar osmičky, kdy první šedesátku má shodnou trasu s kratším závodem a po průběhu cílem následuje druhý padesátikilometrový okruh. V cíli si je tak možno nechat drop bag s věcmi. Využívám toho a nechávám si tam něco na převlečení a trochu jídla.
Večer je rozprava v místním kině, kde se již nedozvídáme nic zásadně nového. Vysvětluje se značení trati, občerstvovačky a další technické věci. Zaujala mě možnost ukončit trasu po prvním průběhu cílem, ale rozhodl jsem se tuto informaci nezapamatovat. Přesouváme se na pasta párty, kde se pořádně najíme a jdeme si brzo lehnout. Zítra bude dlouhý den.

Sobota 23. 10. 2015
Start závodu je v 7 hodin ráno, kdy také svítá. Vstáváme poměrně brzo, najíme se a v cca půl sedmé odcházíme na start. Kde odevzdáváme věci do úschovy a řadíme se do koridoru. Startuje něco okolo 400 lidí, takže žádná velká tlačenice. Přestože Jana má svou trasu shodnou s mojí první částí, jsme domluveni, že si každý běží podle sebe. Takže poslední foto před startem, podíváme se, jak pořadatelům spadne dron s kamerou do diváků a je tady sedmá hodina. Takže start.

Tomáš na startu

Najdi nás na startu

Tomáš
Startuji a prvních cca 500 metrů běžíme spolu s Janou, potom říkám čau a již nasazuji tempo podle sebe. Počet účastníků je tak akorát, takže žádná tlačenice. Všichni se mi zdají ohleduplní. Začátek je v mírně zvlněném terénu, více či méně po takových polních cestách, takže kde to jde, běžím. Nasazuji svoji osvědčenou taktiku po rovině a z kopce běžet a do kopce chodit. Můj cíl pro tento závod je dokončit ve zdraví a pokud možno co nejrovnoměrněji. Tomu přizpůsobuji i taktiku, tedy nenechat se nikým vyhecovat k závodění a na občerstvovačkách se moc nezdržovat. Jíst a pít samozřejmě rovnoměrně. Za chvíli míjím a zdravím Elišku a pokračuji ve svém tempu dále. Cesta příjemně ubíhá, když běžím něco přes hodinku, kontroluji čas a vzdálenost na hodinkách. Mám něco okolo osmi až devíti kilometrů a ihned začínám přemýšlet nad matematickým vztahem: 110 – 9 (8) je kolik? Výsledek mě tak znepokojí, že si tyhle myšlenky až do konce závodu zakážu a sám za sebe musím říci, že to fungovalo. Sledoval jsem čas o odběhnutou vzdálenost a zbytkem resp. rozdílem jsem se vůbec nezabýval.
První občerstvovačka je po cca 10 km, zde doplňuji vodu, do ruky beru sladkou buchtu (moc dobrá) a mažu dál. Začíná se zatahovat a začínají padat první kapky. Přece nebudu vytahovat goretexovou bundu, honí se mi hlavou, když začíná pršet pořádně. Po chvíli se výrazně ochlazuje, takže pokorně zastavuji a bundu oblékám. Prší jen zhruba dvě hodinky, ale pořádně. Takže jsem rád, že jsem si tuhle bundu vzal. Teplotu odhaduje tak na 6 až 8 °C.  Krajina se neustále mění, probíháme různými druhy skalních útvarů, vůbec to není jednotvárné. Ke konci deště se již v hlubokých úvozových cestách valí regulérní potok, takže způsob pohybu trochu připomíná slalom.
Vše má svůj konec, takže i déšť začíná slábnout a okolo 11 hodiny dopoledne končí. Okamžitě se otepluje a postupně i vykoukne sluníčko. Pokračuji opět pouze v tričku a oblečení je zcela akorát. Postupně si začínám pohyb automatizovat a velmi se kochám krajinou, která se neustále mění. A protože je cesta perfektně značená, tak si to neskutečně užívám a relaxuji. Tedy hlavně duševně. Fyzicky to je náročný, ale při vhodně zvoleném postupu to nepředstavuje větší problém. Na cca 40 kilometru se dostávám do, alespoň pro mne, nejhezčí části závodu. Probíháme údolí s názvem Red Valley a je doopravdy krásně červené. Běžíme několik kilometrů po stezce, která se vine po vrstevnici pod vysokými skalami. Pro mě to je úplně balzám na duši. Snažím se i něco vyfotit na telefon, abych mohl ukazovat, jak to bylo pěkný.

Red Valley

No a to se již pomalu začíná blížit 62 km a sním i první průběh cílovým městem. Těsně přes městečkem Ürgüp se naše trasa spojuje s trasou závodu na 30 kilometrů a poslední 3 kilometry jsou společné. Okolo finišující běžce ignoruji, neboť já ještě zdaleka nemám splněno. Před cílem vidím Dalibora, který hlásí, že tady skončil. Tak o tom vůbec neuvažuji, beru drop bag, měním ponožky, oblékám si tričko s dlouhým rukávem (přestože je zatím teplo, tak již myslím na noc), něco pojím a po nezbytném doplnění pití vyrážím bez většího rozmýšlení, krátce po 15 hodině, dál. Druhá část by měla být těžší a to především z důvodu většího převýšení. Nyní mne čeká delší úsek mezi občerstvovačkami a to 15 km. Když se zpětně ohlédnu, tak tento úsek mi dal nejvíce zabrat. Šlo se do prudkých kopců v podstatě mimo cesty, a protože bylo ještě celkem teplo, tak mi samozřejmě došla voda. Tenhle úsek mi trval 2,5 hodiny. Na další kontrole jsem již začal pít kolu a dostávám první zprávu od Jany, je již v cíli. Zároveň mi píše, že můj postup sleduje na webu a prý se posunuji v pořadí dopředu. No přiznám se, že mne to nakoplo a od této chvíle jsem již šel celkem ostře. Okolo 18 hodiny se začíná smrákat, a protože tady nastupuje tma rychle, s rozsvícením čelovky nečekám a hned mažu dál.
Tady bych chtěl ocenit svoji čelovku Fenix HP 25, kterou jsem vybíral se základním požadavkem: potřebuji vidět. Dva nezávisle regulovatelné reflektory o vysokém výkonu moje požadavky splňují. Když jsem za tmy předbíhal ve složitém terénu nějakého Belgičana, který se svou bludičkou evidentně šel pomalu, protože neviděl, byl jsem potěšen. Nějaký šetření gramy dle mne nehraje roli. Jestli má čelovka 150 nebo 250 gramů je jedno. Tyhle úvahy mám za sebou z doby, kdy jsem jezdil vážněji na kole. Tam je závislost mezi vahou komponenty a její cenou exponenciální, takže jsme to přestal řešit. Mnohem lepší je to shodit z těla a kdo z nás nemá nadváhu nějaký to kilo, že?
Zbylou část trasy běžím potmě, takže se již zcela soustředím na cestu a na dodržování zvolené taktiky rovnoměrného postupu. Jana mě zásobuje informacemi z webu, který mají organizátoři na jedničku. I z odlehlých míst v horách průběžné výsledky ihned na webu aktualizují. Trošku problémy mi udělá prudké klesání na poslední kontrolu, které vede po spádnici zcela mimo cestu a je vyznačeno praporky s odrazkami, tak akorát na dosvit čelovky od sebe. S drobnými zaváháními to zvládnu a z poslední kontroly Janě zavolám, že jsem na 100 kilometru. Vzrušeně mi vypráví, že jsem okolo 25 místa a je tu několik lidí a že prý je dám. Říkám jí, že mám chuť na pivo a ať mně čeká v cíli. Nevím proč, ale nechám se vyhecovat a začnu závodit. Vybíhám z občerstvení a říkám si, že teď mne nikdo nepředběhne. Běžím, co to dá, terén je již jednodušší, ale pořád je to terén. Cca 4 kilometry před cílem, v závěrečném stoupání se ohlížím a vidím za sebou světlo. Tak to ne. Poslední zhruba 3 kilometry jsou z mírného kopce a tak tempo tlačím pod 5 min/km. Na asfaltce před Ürgüpem běžím i 4:20 min/km. Nevím, kde se to ve mně vzalo. Již jsem ve městě a po několika prudkých zatáčkách je tu cíl. Můj pronásledovatel doběhl za 3 minuty, takže do toho taky pěkně dupal.
V cíli se rozhlížím a nikde nikdo. Ujímá se mne nějaký starší pán a odvádí mne si sednout. Že bych vypadal tak hrozně? Asi po 10 minutách telefon od Jany, kde prý jsem? Odpovídám, že v cíli. Rozkaz zněl jasně: Běž. Tak jsem běžel. Takže jsem bez cílové fotografie. Přichází s Eliškou a pivo pro mne má. Tak na to jsem se vážně těšil, protože to jediný mi na občerstvovačkách chybělo. Po převlečení se do mne dává zimnice, tak odcházíme na hotel. Přeci jenom únava si vybírá svou daň.

Jana
Dočetla jsem Tomovu slohovku, a zjistila jsem, že se mi to líbí tak, jak to je. Snad jen pár slov k mým pocitům a také i zážitkům. Jsem přeci jen žena, tak jistě chápete, že pocity jsou velmi důležité. Krásu trati, vystihla skvěle Eliška na svém blogu http://eithne.pise.cz/444-turecko-cappadocia-trail-60k.html a trochu i Tomáš. Na trati bylo pár momentů, kdy prý Tomáš na mě myslel s pocitem, jestli by přeci jen neměl zastavit a počkat na mě.

Jana na startu

Dobře, že to neudělal. Jednalo se o úseky s lanem, žebříky a běhu nad srázem. Vysvětlím proč – miluji hory a ráda po nich lezu, ale mám (měla jsem?) fobii z výšek a řadu jiných více či méně známých úzkostí.
1. odskočení od tématu aneb já a fobie -a to ke včelám, našemu dalšímu hobby a fobie z bodnutí. O to víc překvapí, že jsem byla já ten, kdo si moc přál chovat včely. Naštěstí nejsem vůbec alergická na včelí jed, jen jsem lehce hysterická. Tomáš říká, že jsem ideový vůdce (jakože včely, jakože Turecko a jiné nápady-mám jich denně opravdu hodně a děkuji, že to Tom snáší tak dobře). On je hlavní organizátor, zabezpečovatel, prostě ten kdo z přehršle mých nápadů vybere ten nejmíň ulítlý a dá věci do pohybu.
2. Odskočení od tématu – fobie z výšek. Střípek z naší první dovolené ve Slovinsku a výlet na Triglav – jako jedni z mála jsme tento výlet pojali jednodenně. Vyběhli jsme rychle nahoru, jenže ouha posledních 300 m na vrchol vede řetězem a lany zajištěná cesta. Hmm, trocha scén ano-ne, a poté rozhodnutí, že se projdu pod vrcholem a Tomáš ho dá sám. Takže tak – zpět k tureckým řetězům.

Žebříky

Divné tedy bylo už to, že jsem nevyváděla v letadle. Žádný Otčenáš. Sice jsem procestovala kus světa, ale ke stáří se moje klaustrofobie lehce prohloubila, a tak se snažím (snažila jsem se) všechny výlety plánovat autem. Jenže, trochu jsem na tom zapracovala – a lidi v krátkosti řeknu jen to, že některé terapie opravdu fungují . Uvědomila jsem si to, když jsem jistému tureckému hochovi pomohla s lanem, ukázala, jak a kde se držet .. JÁ?!. Žebříky – taky paráda a toho srázu jsem si vlastně vůbec nevšimla, jen nádherného výhledu do krajiny. Takže jsem byla docela překvapená, na co se mě Tomáš ptá a o jakém srázu to mluví. Dalším pozitivním důsledkem mé terapie je i zvládání žaludečních a střevních obtíží. Vlastně všechny delší běhy (nad 50 km) jsem často prozvracela, a pro… Přesto jsem se raději pojistila jednou tabletkou Immodia. Takže toto jsem zvládla v Cappadocii bezproblémově. Kromě terapie zmíním i odborné vedení mého manžela, kdy se při delších tréninkových výbězích v pravidelných intervalech snažil do mě dostat kus jídla.

Cappadocia…

A teď k samotnému běhu/chůzi. Pořád jsem měla ještě dosti značnou běžeckou nadváhu, ale i tak jsem si věřila na čas do 9 hodin. Nedopadlo to, ale nevadí, bylo to moc fajn (9:41). Když jsem mohla běžet, tak se mi běželo vcelku pěkně. První křeče mě zasáhly v průtrži mračen při prvním větším seběhu – do obou stehen, vlastně projížděly celým tělem. To jsem alespoň mohla jít. Největší zdržení přišlo před ohromným, ale fakt ohromným spadlým stromem. V momentě, kdy jsem se jakkoliv chtěla dostat přes něj, přišly křeče jak blázen. Bylo mi smutno, přestože mi chtělo spoustu lidí pomoci, nešlo to. Tak mě míjely desítky lidí. Až jedno útlé děvče mi ukázalo možnou cestu. Ten strom se dal podlézt, tedy podšplhat – i s rovnýma nohama. Jako Meresjev. V hlavě se ozvala památná věta z maturitních otázek – „Meresjev s pjerebitymi nagami dabralsja k ruskym“. S mým pozadím to ovšem nebylo tak jednoduché, jak to vypadalo u onoho útlého děvčete. Scéna jak z Cimrmana – jeden velký holandský muž mi pomohl se protlačit. Pak už jsem alespoň mohla pomalu jít vpřed.  Poslední křečová zastávka byla v posledním kopci pod malým převisem. Tady mi pomohla Sarah s mužem (vytáhli mě nad převis) , Angličané, se kterými  jsem se tak různě předbíhala a  povídala. Jo a málem bych zapomněla – trať byla super značená, přesto se naší skupince, asi 10 km před cílem povedlo zakufrovat. Naštěstí jen kilometřík.  Mimochodem, asi nikoho nepřekvapí, že už na gymplu mi říkali Calamity Jane.

Jana cíl

V cíli po 62 km jsem toho měla plné zuby a byla jsem opravdu šťastná, že tu končím. Časový cíl jsem sice nesplnila, ale radost byla veliká.  Na druhou stranu Eliška můj cíl splnila a to tak, že byla skoro o hodinu rychlejší než já. Je to paráda, dáte si cíl a splní ho za Vás někdo jiný a ani o tom neví ;-).
Obdivovala jsem lidi, kteří se vydávali na další, tentokráte 50tikm okruh. Na tratě nad 100km je potřeba hlava, a tu já zatím nemám . Naštěstí náš hotel byl blízko cíle, tak jsem se odvalila naložit do horké vany a rychle do postele. Tak jsem sledovala na internetu pohyb Tomáše asi po dobu 30km a posílala mu „chasing smsky“ z tepla vyhřáté postele. Nemohla jsem uvěřit tomu, že běží tak vepředu. Vždyť je to teprve jeho druhá stovka!! Cca půl hoďky za Jakubem Řídelem. Do toho se ozvala Ela s Martinem, že se potkáme u cíle.  V cíli ještě foto s Jakubem, Eliškou a Veronikou (jak jsem zjistila, další žena z Čech, která běžela 62 km. Doběhla chvilku po mě). Jdeme ještě na jedno nebo dvě, neboť podle mých propočtů tu měl být Tomáš za hodinu, takže času fůra. No řekněte, kdo měl vědět, že se utrhne ze řetězu a posledních 10km dá něco pod hodinu????
Výsledky:
Tomáš – 15:58 hod 25 místo (14 v kategorii), odstartovalo 172/dokončilo 122
Jana – 9:41 hod 106 místo (5 v kategorii), odstartovalo210/dokončilo 194

Neděle 24. 10. 2015
Po poněkud neklidné noci ráno obtížně scházíme na snídani, kde potkáváme dva běžce. Mají stejné modré finišerské vesty a chodí jako my. Tedy velmi ztuha. Začínáme se dohadovat kolik tak asi může být hodin, ze soboty na neděli se měnil letní čas na zimní a podle všech indicií, tedy info na webu a čas na telefonech se taky přehodil, by měl v Turecku být taky zimní. Ovšem v televizi běží pořád letní… Zdá se nám to divný, a tak vyrážíme na vyhlášení podle zimního, ale to je již v plném proudu. Tak se asi nějak spletli, říkáme si. Protože dneska již nikde být přesně nepotřebujeme, tak to nijak neřešíme. Po městě potkáváme další modré vesty, je jich tam plno. Na představení trati nám organizátoři říkali, že vítězům dají pouze symbolické věcné ceny, a to z toho důvodu, že v neděli je dětský běh a to je pro ně velmi důležité a chtějí odměnit děti. A doopravdy v neděli všem dětem dají hezké tričko a vylosují mezi ně 10 nových horských kol. Tenhle přístup je nám velmi sympatický.

JAWA!

Zbývající program je dá se říci klasický. Cukrárna, nákup dárků a večer jdeme na večeři do místní restaurace, kterou jsme vybrali podle recenzí na webu, a volba to byla dobrá. Podle fotek na stěně zjišťujeme, že zde byl i Nicolas Cage. Ovšem jako výrazně zajímavější fakt se nám zdá fakt, že tu mají v baru vystavenou motorku – veterána. Když si ji jdeme prohlédnout, s úžasem zjišťujeme, že je to JAWA! Přiznáme se, potěšilo nás to.

Pondělí 25. 10. 2015
Ráno brzy vstáváme a balíme si všechny věci. Letadlo má letět okolo poledne z Nevsehiru. V 9 hodin nás má vyzvednout opět transport na letiště. Protože máme stále pochybnosti o tom kolik je hodin, opět projíždíme televizi (zpravodajské kanály) a tam je stále letní čas. Takže dobrý. Jdeme na snídani a ptáme se obsluhy kolik je hodin. Potvrzují nám letní čas. Prima. Po jídle si říkáme, že máme ještě hodinu čas a v tom přichází řidič s tím, že je tady a je nejvyšší čas jet na letiště. Nechápeme, ale rychle jdeme pro kufry, platíme a nasedáme. Postupně v dalších hotelích nabíráme další závodníky. Pobaví nás, že jedeme i s absolutním vítězem, který tam byl s maminkou. Že by tohle byl recept?
Na letišti pokračuje trápení s časem, hodiny ukazují něco jiného, než letenky. Ovšem odsud létají asi dvě letadla za den, takže již to bereme s nadhledem a jdeme do toho jediného, které je připraveno k odletu. Obrazovky v letadle ukazují jiný palubní čas, než je místní jak v Nevsehiru, tak Istanbulu. Ale co, stejně letíme. Za hodinku jsme v Istanbulu a tady již rezignujeme na to přijít co se děje s časem a s dostatečným předstihem si jdeme sednout k příslušné bráně.  A přestože čas na letenkách se neshoduje s časem odletu uváděným na informační tabuli, sedíme v letadle a míříme domů. Na jednoduchou otázku v kolik hodin přiletíme do Prahy, nejsem schopen odpovědět. Ten zmatek v Turecku a změna časového pásma, takže jediná odpověď je: Myslím, že bude již tma.  A doopravdy, v Praze přistáváme za tmy!

A co říci závěrem? Byla to naše první zahraniční zkušenost s během a byli jsme nadšeni. Perfektní organizace, všechno klapalo. Nádherná příroda, parametry závodu pro nás tak akorát, takže můžeme jenom doporučit. Kdyby nás nelákalo něco jiného, tak bychom tam jeli klidně znovu.

A jak to bylo s tím časem? Po návratu do práce jsem se zeptal kolegyně v práci, která má tureckého manžela, a vysvětlení je toto. V Turecku se letní a zimní čas mění stejně jako u nás, ovšem za týden tam měli volby, tak si nechali ještě týden letní.  No a systémy letišť a letadel již museli jet v zimním spolu s Evropou. Ale proč je v Turecku pro volby lepší letní čas, tak to nevíme doteďka!