Krakonošovu stovku jsme v roce 2015 nedokončili a po žaludečních problémech jsme v Peci pod Sněžkou odstoupili na 85 kilometru. Byli jsme rozhodnuti složit letos reparát a tak jsme se na ni chystali již od zimy s tím, že poběžíme spolu. Přihlašovací kvapík v zimě jsme zvládli na jedničku a těšili jsme se na červnové Krkonoše. Ovšem někdy člověk plány měnit musí a některá rozhodnutí, přestože těžká, tak je nutno učinit. Po výsledkově úspěšné Metternichově výzvě (více zde) se Jana necítila fyzicky dobře. Po návštěvě lékaře a provedeném rozboru krve by jasno. Nedostatek B12 a železa člověku nepřidá a v kombinaci se stresem s Tondou, kdy nám na veterině nechtěli ani říct prognózu, se Jana velmi rozumně rozhodla, že svoji registraci prodá. Tomáš říkal, že tedy také nepoběží a svou prodá též a že se budeme věnovat včelám. Ovšem týden před K100 jsme při kontrole včel poznali, že vytáčet med ještě asi nebudeme, takže se nám otevřel volný víkend. Jubilejní 50. ročník Krakonošovy stovky startoval v pátek 17.6.2016 večer z náměstí ve Vrchlabí.

Mapa 50 ročníku K100

Tomáš – jak to viděl závodník: Po nepříliš povedeném závodu v Innsbrucku (o tom jsme ještě nenapsali, ale brzy to napravíme) jsem neměl moc chuti závodit, ale trénovat mě bavilo pořád. Tak jsme si tak společně pobíhali a postupně jsme zase začali spřádat plány na to, co podnikneme. Poté co se Jana rozhodla, že prodá svoji registraci na K100 jsem jí říkal, prodej i tu mou. Neudělala to a já to pořád nechápal. Na co čeká? Týden před startem do mě začala hučet, co kdybych to prý běžel a zazávodil si. Ještě v sobotu 11.6.2016 jsme si dali společný cca 40 km výběh a tam jsem se rozhodl. Pokud se budu před startem cítit v pořádku, tak běžím a půjdou do toho naplno. Trasu znám, již jsem tam byl dvakrát, tak budu vědět, do čeho jdu. Kromě toho 7. června jsem byl na služební cestě v Peci pod Sněžkou a večer jsem si vyběhl na Sněžku Obřím dolem a zpátky jsem šel pod lanovkou přes Růžohorky. Nešel jsem úplně naplno, ale nahoře jsem byl za 1 hod 10 min, s čímž jsem byl moc spokojený. Takže by to snad neměl být průšvih. Rozhoduji se, že závod, který je oficiálně pochodem, poběžím úplně naplno, čemuž tedy i přizpůsobím i výbavu. Protože je předpověď dobrá, pršet by nemělo a v noci na hřebenech by teplota neměla klesnout pod 5 °C, tak si beru krátké kompresní kalhoty, triko s krátkým rukávem a pod něj spodní vrstvu slabého merina. Do batohu cyklistické návleky na ruce, slabou větrovku a tenké rukavice. Celou akci naplánuji jako krátký výpad do Krkonoš. V pátek v 17 hodin odjezd autobusem ze Zličína do Vrchlabí, kam přijíždím okolo čtvrt na osm a po přesunu do DDM Pelíšek a převlečení do závodního jdu na start z náměstí TGM. Start je letos průběžný, ale tradice je tradice a proto čekám na ten slavnostní ve 21 hodin. Když jsem se letos převlékal, tak jsem ocenil své rozhodnutí vzít si sebou jenom to nejnutnější. Nemusel jsem se nijak rozhodovat co ano a co ne. Příjemná změna, protože když jedu autem, tak do kufru vždycky nacpu aspoň 3 varianty oblečení. V rámci minimální přípravy jsem si do bidonů vzal jenom vodu a musím říci, že jsem na ni bez větších problémů odběhl celý závod. S Janou jsme domluveni, že v sobotu ráno přijede do Vrchlabí a přiběhne mi naproti a zbytek doběhneme společně. To ještě netuším, jakou jí toto rozhodnutí připraví noc vpravdě bezesnou. Před startem si ještě zavoláme a jdu na to.
Postupně vidím některé známé tváře. Pozdravím Elišku, se kterou jsme se poznali v loni Turecku a poté těsně před devátou večerní ještě některé členy ze skupiny mezi Prahou a Berounem – Tomáše a Vojtu. Po tradičních proslovech a přání od samotného Krakonoše je o deváté odstartováno. Odhaduji, že minimálně polovina účastníků využila možnost průběžného startu, tak balík závodníků není tak početný jako jindy. Časomíra se spouští průběhem brány umístěné na lávce přes obchvat Vrchlabí cca 800 metrů od startu. První stoupání na Žalý jdu trochu zadrženě, tady se asi závod nebude rozhodovat. Stoupám v řadě účastníků vzhůru a zjišťuji, že se cítím dobře, nohy šlapou a dech stačí. Oblečení jsem zvolil výborně, není mi ani zima ani horko. Po odpíchnutí první kontroly u rozhledny se rozbíhám směrem na Mísečky a oproti minulým účastem měním taktiku, běhám nejenom po rovinkách a z kopce, ale začínám vybíhat i mírné kopce. Místy to proložím chůzí, avšak stále se cítím výborně, takže chodící úseky zkracuji. Dobíhá mne Tomáš Pačák s parťákem a tak se k nim připojuji. Jejich tempo mi vyhovuje a společně dobíháme na další kontrolu na Horní Mísečky, napiji se čaje a hned pokračuji po zelené dál pod Kotlem směr Harrachov. Je teplo, ale začíná se dělat mlha, takže orientace je mírně ztížená. Tady se mi při přechodu potoka podaří uklouznout tak šikovně, že spadnu do vody po kotníky oběma nohama. A protože to je rychlý výpad do Krkonoš, tak mám pouze ty ponožky na sobě, ale za chvíli je to v pořádku a ani o tom nevím. Když vyjdeme nahoru nad Dvoračky, mlha zhoustne tak, že by se za ní nemuseli stydět ani Rákosníčkův Brčálník. Dlouhé klesání do Harrachova běžím tak, abych se neodpálil stehna jako minule. V sebězích mám vždy trochu problémy a horní stehna mi vždycky odejdou nejrychleji. V Harrachově je kontrola s občerstvením na tradičním místě a s tradičními chleby se sádlem. Bezva, na ty jsem se těšil. Doplním vodu, splácnu na sebe dva posolené chleby se sádlem a hned vyrážím dál. Potkávám tady spoustu známých tváří z našeho pobíhání po Brdech a okolí: Karolínu, Pavlínu, Matěje, Pepu a možná i někoho dalšího. Dlouhé stoupání podél Mumlavy se rozhoduji běžet a zpětně vidím, že tady začal pro mne ten pravý závod s tím, že do toho půjdu, dokud budu moci. Střídám běh s chůzí, ale více běžím. Poprvé naplno využívám všechny tzv. „povolené zkratky“. U Vosecké začíná foukat a mlha houstne tak, že to je skoro mrak, oblékám proto rukávy, větrovku, rukavice a vzhůru na hřeben. Čas mám výborný a pocitově se cítím stále dobře. Někde v okolí Sněžných jam míjím závodníka se slovy, pozor klouže to (!) a hned házím ukázkovou tlamu na kameny. Není nad dobrou radu s názornou ukázkou. Na Lužickou boudu dorážím v dobrém čase, objednávám si gulášovku a na telefonu zjišťuji, že doma se nespí a můj fanklub má napilno. Vyměníme si několik SMS, sundávám bundu, rukavice a vzhůru na Pielgrzymy, které poprvé běžím celé potmě. Není tam jenom bahno jako loni, ale místy teče i potok. A protože boty mám již stejně mokré, tak nic neřeším, cestu si nevybírám a soustředím se jenom na postup dopředu. Spadnu jenom dvakrát, nebo třikrát, což je na mě celkem úspěch. Předbíhá mne tady závodník s radostným pokřikem, to je ale blátíčko. Nad kameny se jenom vznáší a rychle postupuje dopředu. Dost mu závidím, tohle bych chtěl taky umět. Budeme se spolu potkávat skoro až do cíle, po rovině a do kopce ho stáhnu, ale směrem z kopce je výrazně lepší a v závěrečném seběhu do Lánova mi definitivně mizí. Po další kontrole v Polsku je drobná změna trasy, po které pokračuji směr Sněžka. Již je světlo a slunce vychází, když jsem u Slezské boudy. Na Sněžce je celkem větrno a mlhavo. Překvapuje mne, kolik tam bylo turistů na svítání, které se jim asi moc nevyvedlo, neb skoro celý vrchol byl v té době v mracích. Na Sněžce je samokontrola u Poštovny, označím si kartu a pospíchám klesáním po červené na Pomezní boudy. Zatím je všechno v pořádku a na kontrole mají zase chleba se sádlem. Takže dva do ruky, posolit a dál směr Pec po Sněžkou. Již není na co čekat a až ke Spálenému mlýnu běžím a za ním zjišťuji, že mi to jde i do kopce. Velkou část stoupání na Janovi Boudy vyběhnu. Stále mám informace z domova i o aktuálním umístění a přiznám se, že mi to hnalo kupředu. Do Pece se dostávám v čase lehce přes 10 hodin. Že by mi to vyšlo pod 12 hodin? Hlásím fanklubu SMSkou Pec a dostávám odpověď, že je také na trase, takže je vše v pořádku. Stoupání na Hrnčířské boudy je prudké, ale poslední.  Ještě poslední telefonát s Janou, kde se sejdeme a vzhůru směr dolů. Již ji vidím, a když se potkáme, tak se hned ujímá slíbené role vodiče. Šup, šup a jedem! Snažím se, ale seběh mi již moc nejde. Možná více než nohy protestuje žaludek, který se tím natřásáním při poskakování hlásí o pozornost. Musím tedy zpomalit, a trochu mrzutě hlásím Janě, že takto rychle to tedy nepůjde. Jsem naštvaný na sebe, zvlášť když vidím její nadšení. Závodník před námi nám mizí a vím, že jsem třináctý. Celý dlouhý seběh do Lánova se soustředím na udržení pozice a na čas pod 12 hodin. Proto nás při mírném stoupání z Lánova překvapí, že běžec před námi se najednou objevuje za námi. Prý zabloudil. Najednou mi 12 místo zní výrazně lépe než 13, jasně je to kravina, ale potěší. Začnu tedy opět makat naplno až do Vrchlabí a toto umístění udržím. Oficiální čas (spouštěný ten necelý kilometr po startu) pod 12 hodin bude, ale chci tam stlačit i ten můj na hodinkách, tedy měřený od startu z náměstí. Přestože se tento úsek zdá nekonečný, nakonec se to podaří a je tu cíl.
Oficiální čas: 11:48:18,3
Můj čas hodinky: 11:54:30
Délka tratě: 93,8 km.
Celkové 12 místo
Co dodat? Maximální spokojenost! Podařilo se mi prodat všechno, co mám natrénováno a během celého závodu jsem neměl žádnou větší krizi. velké poděkování patří všem organizátorům za výborně připravenou akci, jejich ochota a nadšení je následováníhodné. Vždy mne to potěší a nadchne a na ten chleba se sádlem se těším celý rok. Po rychlém osprchování, kyselu a nealko pivu sedíme v 9,45 v sobotu ráno v autě a míříme domů. Rychlý výpad do Krkonoš se povedl se vším všudy.

Jana – z pohledu neběžícího kapitána: Jaká byla letošní K100 pro mne? Tak v první řadě fyzicky ne příliš náročná, zato však nabuzená, nervózní, způsobující nespavost, ale i radost, pocit pýchy a přinášející velkou dávku endorfinů. Definitivní rozhodnutí, že nepoběžím, padlo hned po Metternichově výzvě, tedy 4. 6. 2016. Definitivní rozhodnutí, že Tomáš poběží sám a já budu v roli jeho trenéra a neběžícího kapitána padlo ve čtvrtek večer, po Tomášově návratu ze služební cesty. V pátek kolem oběda Tom zakoupil místenku, v 17:00 nasedl do autobusu směr Vrchlabí. Ještě před odjezdem jsem si mu dala několik dobrých rad – jako: „Zbytečně se nezdržuj na občerstvovačkách, jen doplň vodu a když budeš mít hlad tak si ty chleby vezmi do ruky a jdi“ (Tomáš je gurmán a na občerstvovačkách rád tráví čas ochutnáváním všeho), další rada: „Nepřepal začátek, oproti minule zrychli, ale mysli na to, že neběžíš desítku!“.
Plán byl takový, že se vyspím, v sobotu ráno ve 4:00 vyrazím autem směr Vrchlabí já a posledních pár km z Pece poběžím s ním. Jak to tak bývá, plány jsou od toho, aby se asi neplnily. Zjistila jsem totiž, že se dá K100 sledovat online a to byl konec plánů s mým spánkem. Jen doplním, že den předtím jsem nezamhouřila oka též, pro změnu z dobrých osobních zpráv, které mi v hlavě způsobily průvan myšlenek. Přibližně kolem půl desáté začínám pravidelně obnovovat stránky s online výsledky z jednotlivých stanovišť a posílat různé pokyny na Tomášův mobil. Nutno říct, že Tomáš jako správný svěřenec svého trenéra posílá informace z bojiště také, byť velice strohé. Zde autentické ukázky komunikace svěřence s trenérem:
Svěřenec 2:48: Lužická bouda
Trenér 2:49: Já vím, jedeš šílené tempo
Svěřenec 2:50: Nevím, jak vydržím
Tahle věta ve mně vzbudila podezření možné krize, které se později naštěstí nepotvrdilo, ale pro jistotu jsem přitvrdila v povzbuzování:
Trenér 2:50: Jsi víc jak o hodinu rychlejší než minule
Trenér 2:50: o hodinu 10 cca
Trenér 3:06: Jsi 16tý, ale jdeš pořád kupředu, do desítky ti chybí 15min
Tady přerušení, neboť se musím obléknout a vyrazit do Vrchlabí.
Trenér 5:58: 15 šlapej, necelých 10min na desítku
Svěřenec 7:18: PEC
Mezitím já vybíhám z Vrchlabí, po cestě míjím s mírně nechápavými, ale rádoby povzbuzujícími pozdravy v protisměru první rychlíky jako Jiřího Bergera (tomu jsem prodala registraci a když jsem zjistila jaký je to rychlík, tak jsem byla fakt potěšena), Petra Héneka, Radka Brunnera a další. Prostě nemůžu pochopit, jak někdo může být tak rychlý a vypadat pořád vcelku čerstvě po tolika kilometrech a ještě Vám s úsměvem odpoví na pozdrav. Asi bych jich potkala ještě víc, kdybych si neřekla, že jsem přeci jen dost unavená z nevyspání a že se zkusím dostat do Pece zkratkou. Jak to tak bývá, zkratkou jsem sice doběhla z kopce dolů, jenže ne do Pece. Takže na poslední Tomášovu zprávu „Pec“ odpovídám v 7:36 :“Rejdiště“. V té chvíli jsem tam zdaleka nebyla, ale nechtěla jsem toho výtečného závodníka zbytečně znervózňovat. Nakonec jsme se potkali kousek na Hrnčířskými Boudami a já mu dala informaci, že je 13tý . Od této chvíle běží trenér se svěřencem spolu. Trenér povzbuzuje jako „makej!“, „pojď, doženeme ho!“, „to dáme pod 12!“ a tak podobně. Trošku se zadostiučiněním. V hlavě mi běží vzpomínka na předchozí závod, kde byly role obrácené. Je to už povětšinou z kopce a mě seběhy docela jdou a trasu už znám, takže Tomáš už nemusí sledovat značky a „jen“ běží. Ale Tomáš začíná mít po chvíli svého trenéra plné zuby. Říká věty typu „Já fakt nechci běžet rychleji jak 5:15 min/km, běžíme 4:30“, nebo „jestli budeme zrychlovat, tak se pozvracím“ a tak podobně… Tím můj couching v podstatě skončil. A tak tedy necháme závodníka z KESBUK před námi, ať si běží, jak chce. Nicméně u Horního Lánova se najednou objeví za námi, dávám se s ním do řeči, a dozvídám se, že si trošku zakufroval. A protože je to do kopce, sice mírného, ukazují se běžecké kvality trenéra jako poněkud nedostatečné. Maskuji to slovy: “Běž si, já si tady popovídám a pak tě z kopečka doženu“. No nedohnala jsem ho. Doufám, že to bylo jen proto, že jsem si musela akutně odskočit. V cíli se dozvídám moc hezká čísla, nad kterými by zaplesalo srdce nejednoho trenéra kvalitního hobby závodníka. Čas 11:48, 12té místo na K100!. Euforie, radost. Přátelé, ale já to věděla. Opravdu. Znám ho, vím, jak běhá – i když více méně jen pro sebe a víc než 70% tréninků běháme spolu…
Dovětek: Příští rok se pravděpodobně role trenéra a svěřence opět vymění. Pokud mě ovšem dokáže přesvědčit – popisoval mi totiž, jak vypadal letos úsek Pielgrzymy-Polana, který vede po polské straně. Běžela jsem ho 2x, jednou při K55 a minulý rok při K100 a to nebylo po dešti. Taková moje privátní krkonošská Nemesis. Na druhou stranu by možná bylo dobře, kdyby mě nepřemluvil, vzhledem k našim běžeckým kvalitám :).