Kapitola první – Calamity Jane

Před startem

Opět se poznávám, moje srovnání snese snad jen Gábina Souka-Koukalová. Upřesním – co se týká zmatků. Ani nevím proč, ale zase jsem nemohla noc před závodem usnout. Asi zase zvýšíme frekvenci malých krátkých závodů v okolí, to abychom si přivykli. Řekl Tomáš. V 5 hodin ráno tedy budíček-nebudíček, vstáváme a jedem. I když takhle to zní rychle, bylo to úplně naopak. Z domu jsme vyrazili pár minut před šestou. K pozdější snídani si připravím klasicky rohlíky s máslem a šunkou. To je naše tradiční předzávodní snídaně. Významně se liší od naší běžné zdravé, vyvážené snídaně. Ale rohlíky se šunkou fungují dobře na můj špatný refluxní žaludek. Začínám být nervózní, že nestíháme. A tak trochu protivná na Toma, asi protože je nejblíž. V tu chvíli mám pocit, že za to může on. Popadnu ještě hodinky, které jsem nechala přes noc dobít. Moje mrzutost a nervozita vzroste asi o tisíc procent poté, co Tomáš vysloví větu: “Asi je čas, aby sis dala ty rohlíky“. V tu chvíli mi dojde, že pokud je nedal do auta on, tak já určitě ne. Vždyť já je přeci připravovala!!! Tomáš mě slovně uklidňuje, že na startu třeba něco bude, vždyť na stránkách psali něco o cateringu. Uvidíme. Dorážíme do Železné Rudy celkem včas, jdeme na registraci a ulovit něco k jídlu. Ulovili jsme tvarohové buchty, koláč se švestkami a bábovku. Snědla jsem pro jistotu vše a zapila to kafem s mlékem. Mrzutost se mění ve spokojenost. Jdu se převléknout do závodního, oblékám si kompresní šortky, a zjišťuji, že se oblékají o trochu hůře než normálně. Mrzutost opět vzrůstá – ne snad, že bych od středy tolik přibrala, ale omylem jsem si vzala o číslo menší. (Mimochodem, tyto šortky jsou motivační. Motivační více než rok a asi dlouho motivační zůstanou). Doobléknu se, smiřuji se se situací. A dokonce se zableskne na lepší časy, že snad bych mohla jít na záchod před závodem a ne až v průběhu, jak je mým blbým zvykem. Místo krásného pocitu úlevy, zjišťuji, že přišly mé dny. No co si víc přát? Takže polknu Immodium, přibalím do baťůžku ibalgin a vyrážím na start. Jo ještě vlastně musím najít svoje gps hodinky. To abych zjistila, že jsou vybité. Z nějakého důvodu se nedobili. A tak jdu na start s pocitem naprostého zmaru.

Kapitola druhá – samotný závod telegraficky

Jako obvykle vybíhám mezi prvními, jako obvykle mě skoro všichni předbíhají. Je pravidlem, že se rozbíhám až kolem sedmého km. Už ani Tomáš, není z tohoto pravidla nervózní, pokud běží se mnou. Pak opět jako obvykle. Jako obvykle do kopce to nejde a z kopce předbíhám, co jde. Z kopce běžím dost pod 5min na km. Na první občerstvovačce na 20 km mě čekají moji kluci. Tedy vlastně jen Tom, Tonda má překvapivě jiné zájmy než paničku, kterou dvě hodiny neviděl. Běží se zároveň totiž i dogtrekking. Opouštím občerstvovačku, abych si mohla ještě vyslechnout Tomášovo povzbuzující :„Tak šup šup!!“ Při výšlapu do druhého kopce mě chytnou očekávané křeče do břicha a polykání ibalginu. Ibalgin naštěstí zafunguje a já vesele pokračuji a předbíhám dál. Je už poměrně velké vedro, závodníci a závodnice se vaří. Mě teplo taky nedělá dobře, ale nácvik běhání kolem poledne asi přinesl své ovoce. Vařím se míň než ostatní. Na druhé občerstvovačce na 32 km mě opět očekává duo Tomík-Toník. Tomáš mi posiluje sebevědomí – jakože jsem zrychlila, já kontruji tím, že spíš ostatní zpomalili. Přede mnou poslední kopec, a od této chvíle vlastně už jen předbíhám. Být to o 10-20km delší, tak nevím nevím :). Co se týká trasy, tak na Šumavě je to především o asfaltu. Ale to mi fakt nevadí. Skoro všechny povrchy jsou dobré. Tedy snad až na náledí, ale to teď na Šumavě nebylo.

Po startu

Na startu

Přivítání na druhém občerstvení

Druhá občerstvovačka

Kapitola třetí – malé zamyšlení nad výsledky

Nejdříve data. Endomondo ukázalo délku 44,8 km, převýšení přes 1800 m, čas 5 h 30 min – tedy o trochu víc, ale já ho zapomněla po doběhu vypnout. Oficiálně to bylo převýšení přes 1600 m a km 44. Doběhla jsem na 4 místě v ženách a 25 celkově. To nevypadá tak zle, ALE s časem je to horší. A teď k ALE. Srovnatelnou Metternichovu výzvu (alespoň co do počtu km) jsem měla za 5 h 10 min. Ale to mi bylo opravdu blbě, nesrovnatelně. Teď vlastně až na těch pár maličkostí mi bylo dobře. Teď sice cca o 400 výškových metrů větší převýšení a teplejší počasí, ALE.. Včera na Šumavě jsem se cítila dobře, vlastně skoro po celou trasu. Takže kde je problém? On asi žádný není. Protože jsem si opravdu pěkně zaběhala, cítila se dobře a ani mě nic moc nebolelo 🙂 ALE v tom to právě je. Motivace. Když se mnou běží Tom, mám větší motivaci. Myslím na to, aby se také trochu proběhl i ON a užil si to. Myslím na to, že ho přeci nenechám končit hluboko v poli poražených. Mám chuť se ze sebe vydat. Sama za sebe jsem jak náš Toník. Coura. Přeci se na závodech nepřetrhnu. Výhoda je ta, že nic moc nebolí. Ale závody by asi bolet měly. No ne? Pak po kom to ten pes má…

Kapitola následující – Tomášovo doplnění

Moc hezky Jana běžela a vypadala, že si to hodně užila. A to je dobře. Je moc šikovná a běháme přeci pro radost, ne?